BEDŘICH  SMETANA

Bedřich Smetana spatřil světlo světa 2.března 1824 v litomyšlském zámeckém pivovaru (traduje se, že za jásotu pivovarské chasy) jako toužebně očekávaný mužský potomek sládka Františka Smetany a jeho třetí manželky Barbory, roz. Lynkové, která pocházela z hudební rodiny Ignáce Linka. Do Litomyšle se Smetanovi přestěhovali z Nového Města nad Metují tři měsíce před porodem. Novorozený chlapec byl pokřtěn jako Fridrich v proboštském kostele Povýšení sv. Kříže. Vyrůstal v poměrně zámožné rodině a v kulturním prostředí, leč především německojazyčném prostředí. Jméno si počeštil po svém rozhodném příklonu k češství až v dospělosti, kdy se zdokonalil v češtině. Jeho první český dopis pochází z roku 1856 a ještě v roce 1860 (ve svých 36 letech) si vedl deník a poznámky v němčině. Od mládí projevoval velké hudební nadání. Již v raném věku se učil hře na housle a klavír, brzy veřejně vystupoval na domácích koncertech, jak v měšťanských salónech, tak i na místním zámku. V říjnu 1830 veřejně hrál na akademii místních filozofů. V r. 1831 se rodina odstěhovala na nové působiště do Jindřichova Hradce. Tam při nerozvážných klukovských hrách desetiletý Bedřich utrpěl těžký úraz, když se svými kamarády naplnil sklenici střelným prachem a tuto zapálil. Střepy zasáhly obličejovou oblast, chlapec si omyl krev ne zrovna čistou rybniční vodou, čímž do rány vnesl infekci. Důsledkem byla deformita tváře a přetrvávající bolestivost. Ve vyšším věku maskoval Smetana důsledky zranění plnovousem, který proto nosil poněkud nesymetrický. podle některých odborníků mohl být infekcí způsobený chronický zánět kostní dřeně v obličejové oblast příčinou jeho pozdějšího tělesného i duševního utrpení, i když na úmrtním listu lékaři označili příčinu úmrtí jako důsledek syfilitidy. V Jindřichově Hradci Smetana začal studovat na gymnáziu, jeho otec pak našel v r. 1835 nové místo v Růžkových Lhoticích, kde koupil menší barokní zámek, v němž je dnes muzeum dokumentující nejen počátky Smetanovy tvorby, ale které připomíná i skladatele, kteří se v regionu na rozhraní Středních Čech a Vysočiny mezi Vlašimí a Humpolcem narodili (Josef Suk, Jan Dismas Zelenka a Josef Dukát ), nebo zde působili (Richard Wagner, Gustav Mahler a další).Bedřich zde však trávil jen školní prázdniny, neboť v roce 1835 nastoupil do gymnázia v Jihlavě, kam odešel po nepříliš úspěšném studiu v Jindřichově Hradci. Ale ani v JIhlavě se mu studijně nedařilo. Nakonec uprosil otce, aby jej odtud ještě před koncem školního roku odvedl, a následujícího roku nastoupil na doporučení svého o 23 let staršího bratrance, premonstráta dr. Josefa Františka Smetany, na řádové gymnázium v tehdejším Německém Brodě, kde se mu líbilo víc a kde se seznámil mj. s Karlem Havlíčkem Borovským.Další hudební vzdělávání omezoval na hru na klavír u profesora P. Šindeláře a na prázdninové lekce u čechtického učitele Jana Syrového

Od podzimního semestru 1839 přecházela řada Smetanových přátel z Německého Brodu na akademické gymnázium v Praze a hoch přemluvil otce, aby mu rovněž zařídil přestup.V Praze, plné kulturních podnětů (zejména série koncertů Franze Liszta v březnu 1840) se však začal brzy zabývat více hudbou než studiem a tehdejšímu řediteli Josefu Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá se věnovat hudbě.Smetanův otec, který s tím přirozeně nesouhlasil, jej odvezl z Prahy a od následujícího školního roku jej zapsal na premonstrátské gymnázium v Plzni, na němž působil jako profesor jeho bratranec Josef František Smetana.Pod ochranou a dohledem svého mnohem staršího bratrance Františka tam Bedřich studia přece jen dokončil a složil maturitu (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem.

Pozitivní ale bylo, že na všech místech našel talentovaný muzikant dobré učitele, pod jejichž vedením se zdokonaloval ve hře na klavír, housle, violu. V Plzni se Smetana zapojil do společenského života, účastnil se vlasteneckých bálů, rád tančil, zažíval četná citová vzplanutí. Zaujal tamní společnost svými klavírními polkami, za všechny jmenujme Luisinu polku (věnována sestřenici Luise Smetanové), Ze studentského života či Jiřinkovou polku, jež připomíná autorovu návštěvu vlasteneckých jiřinkových slavností v České Skalici. Od r. 1843 pobýval Smetana v Praze, kde se stal domácím učitelem hudby v rodině šlechtického rodu Thunů. Vynikajícího hudebního vzdělání se Bedřichu Smetanovi dostalo ve škole mezinárodně uznávaného hudebního pedagoga, slepého Josefa Proksche (1794 – 1864), který měl svůj hudební ústav v Praze. Jako jeden z mála vyučoval tehdy nejen hře na klavír, ale také kompozici i harmonii. Smetana velmi obdivoval klavírní umění Ference Lizsta, v šestnácti letech byl přítomen na jeho koncertě v Praze. Byl jeho vzorem v klavírní hře. Později Lisztovi věnoval Šest charakteristických kusů (Six morceaux caractéristiques) pro klavír, dokonce našel odvahu Lizsta požádat v nouzi o půjčku. Lizst věnování přijal, ale místo půjčky mu zajistil vydání tohoto díla v Lipsku u Friedricha Kistnera jako Smetanův opus . S Lizstem navázal přátelství. V r. 1848 se aktivně zapojil do revolučních událostí. Jeho nadšení je patrné např. v kompozicích Pochod studentské legie či v Písni svobody. V témže roce si Smetana otevřel vlastní hudební ústav. Podílel se na organizaci pražského hudebního života, veřejně koncertoval. V srpnu 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou. Z manželství se narodily 4 dcery, z nichž tři – Gabriela, hudebně talentovaná Bedřiška a Kateřina v raném věku zemřely, zůstala na živu jen Žofie, která později v době nemoci o svého otce i o jeho rodinu pečovala. V letech 1856 – 1861 úspěšně působil Smetana ve švédském Göteborgu, kde vystupoval jako koncertní umělec, byl ředitelem Filharmonické společnosti a dirigentem. Po Lizstově vzoru začal komponovat programové symfonické básně. Švédský pobyt nesvědčil zdraví jeho manželky, která při cestě do Čech zemřela v r. 1859 v Drážďanech. O prázdninách tohoto roku se seznámil se švagrovou bratra Karla Betty Ferdinandovou, s níž se v r. 1860 oženil a později s ní měl dvě dcery Zdeňku a Boženu. Od r. 1861 Smetana zakotvil v Praze, kde se stal vyhledávaným koncertním umělcem, od r. 1863 sbormistrem pražského pěveckého sboru Hlahol, který byl založen v r. 1861. Pod jeho vedením byly uváděny významné kantáty a pro Hlahol komponoval vlastní sborové skladby. Hlavní úkol však od návratu ze Švédska spatřoval v práci na české opeře. V této době započal s kompozicemi operních děl (Braniboři v Čechách, později Prodaná nevěsta). Od r. 1866 se stal na osm roků kapelníkem Prozatímního divadla (díky podpoře mladočeské strany, v roce v konkurzu dostal před ním přednos J. N. Maýr podporovaný staročechy). Orchestr byl tehdy vytvořen z hráčů původní Komzákovy kapely, pod jeho taktovkou hrál v orchestru na violu mladý Antonín Dvořák. Hudbymilovné publikum se na této scéně mohlo setkat s operními díly italské, německé opery, ale i s operami slovanských autorů, např. Glinky, Moniuzska. Dne 16. 5. 1868 se účastnil slavnostního položení základního kamene k Národnímu divadlu a při poklepu pronesl památnou větu: V hudbě život Čechů. Stal se ale předmětem ostré kritiky zejména po uvedení opery Dalibor, jeho kompozice byla označena za nenárodní, wagneriánskou, a tak vznikly mnohaleté spory o význam Smetanova díla. V r. 1869 začal komponovat slavnostní operu Libuše, jejíž provedení v r. 1881 otevřelo Národní divadlo. Po jeho požáru a rekonstrukci pak Libuše zazněla podruhé v r. 1883. Následovala další operní díla, která byla výsledkem plodné spolupráce s libretistkou Eliškou Krásnohorskou. Od r. 1870 se postupně zhoršoval Smetanův zdravotní stav, v roce 1874 se dostavila postupná ztráta sluchu i přes léčení mnohými domácími i zahraničními odborníky, a proto Smetana ukončil na podzim tohoto roku práci v divadle. Od té doby pobýval se svou rodinou u své dcery Žofie Schwarzové v Jabkenicích u Mladé Boleslavi v myslivně Žofiina manžela nadlesního Josefa Schwarze. I zde ale přijímal návštěvy, občas navštěvoval Prahu, nepřestával komponovat. Dokladem toho je cyklus symfonických básní Má vlast, komorní skladby, sbory i další opery. Dokonce přes hluchotu na přelomu 70. a 80. let veřejně dirigoval a hrál na klavír. S tělesným utrpením však přicházelo i utrpení duševní, kdy Smetana trpěl halucinacemi s paranoidními stavy. Proto byl v dubnu 1884 umístěn do ústavu pro choromyslné v Praze, kde 12. 5. zemřel. Za tři dny se konalo smuteční rozloučení v Týnském chrámu a pohřební průvod pak doprovodil Smetanovy ostatky na památný Slavín na Vyšehradě, kde bylo jeho tělo uloženo do hrobu.

Zdeněk Kovalčík / publicista